Field-Trial
Field-Trial :
Víme, co toto slovo znamená? Přeloženo do češtiny je to polní zkouška. Zkouška pro skupinu loveckých psů, které označujeme jako stavěcí, a to bez ohledu na to, zda pocházejí z Anglie nebo ze starého kontinentu – z Evropy. Nebudu se zabývat rozdělením zkoušek Field-Trial (FT), ale pokusím se čtenáři nabídnout základní filozofickou myšlenku této pro chov stavěcích psů nejdůležitější zkoušky.
Máte-li jako milovník stavěcích psů to štěstí a dostane se vám „do ruky“ jedinec (bez ohledu na plemeno) z chovu, kde se dbá na vrozené vlastnosti loveckých psů, pak velice rychle pochopíte základní filozofii zkoušky FT. Je to jako kynologická „pohádka“, ale opravdu takoví jedinci, a to u různých plemen, existují. Psík již od útlého věku prokazuje značnou vitalitu, jeví nezvyklý zájem o pach zvěře a většinou brzy vystavuje. Pach zvěře vyhledává vysokým nosem a dokáže zvěř najít rychle, a to i v místech, kde ji naprosto nečekáte. Jedná-li se o dobrého „trialera“, jednoznačně preferuje pernatou zvěř a jeví minimální sklony ke štvaní. Další důležitou vlastností je schopnost psa udržovat kontakt s vůdcem, tedy lovit (vyhledávat zvěř) pro svého pána a ne na vlastní pěst pro svoje potěšení. Pes, mající tyto vlastnosti, zvládne polní zkoušku bez větších obtíží a jeho majitel nemusí být nikterak fundovaný drezér.
Když už padlo slovo „drezér“, neodpustím si poznámku, že největšími „škůdci“ chovu stavěcích psů jsou právě drezéři. Jak tomu máme rozumět? Pes, který nemá výrazně vyjádřenou vlohu k vystavování a spíše by štval, se díky práci drezéra kvalifikuje do chovu a potom svoje nežádoucí vlastnosti předává na potomstvo. Dostane-li pak takového psa do ruky méně zkušený kynolog, dostaví se rozčarování nad psem a většinou i nad plemenem, ke kterému přísluší.
Nyní se asi zeptáte, kam se poděli takoví psi, hotoví od přírody. Odpověď musíme hledat v nedávné historii. Do II. světové války byl na chov stavěcích psů kladen jednoznačný požadavek – minimální časové nároky na výcvik, snadná voditelnost, pevné vystavovaní, vytrvalost a žádné štvaní zvěře. Takto koncipované požadavky odpovídaly tehdejším potřebám lovu. Byla spousta koroptví, které se lovily jen v několika střelcích a zde byla úloha dobrého stavěcího psa nezastupitelná. Chronický štváč většinou nepřežil loveckou sezónu. K tomu může někdo namítnout „a co všestrannost?“ Ano, i tehdy byl chov stavěcích psů zaměřený na univerzální použití, ale tato všestrannost byla chápána poněkud jinak, než je tomu dnes. Na vlohy k všestranné práci se kladl důraz, ale základ práce stavěcího psa stále tvořila polní práce. Spárkaté zvěře nebylo tolik, jako je dnes a tak tito psi pracovali na srstnaté zvěři většinou v lese, disponoval-li jím majitel honitby a byli hodně využíváni při lovu vodní pernaté. Dosled spárkaté zvěře byl ponecháván specialistům-barvářům.
Po II. světové válce, se změnou politické situace se mění i filozofie lovu a v závislosti na tom i priority lovecké kynologie. Lidová myslivost je hodnocena podle vyprodukovaných kilogramů na jeden hektar honitby, jsou pořádány veliké společné lovy a stavěcí pes zde přebírá úlohu dohledávače a přinašeče střelené zvěře. Je preferován pes maximálně ovladatelný se spolehlivým přinášením a vrozené vlohy, jako vystavování, schopnost vyhledat živou zvěř či systematicky prohledávat terén, ale mnohdy i kvalita nosu (!), to vše ustoupilo do pozadí. Prostě „stavěcí pes byl přizpůsoben požadavkům české myslivosti“. Ke všeobecnému úpadku vrozených schopností našich stavěcích psů při práci „před výstřelem“ napomáhá i zkušební řád pro zkoušky z výkonu. Klade značný důraz na výcvikové discipliny a hodnocení vloh ustupuje poněkud do pozadí.
K dalšímu vzdálení se od základní myšlenky chovu stavěcích psů dochází při spojení chovnosti a lovecké upotřebitelnosti na podzimních zkouškách. Tyto zkoušky jsou často považovány za základ chovu a je eliminován vliv zkoušek vloh stavěcích psů. Většina chovatelských klubů obrací pak pozornost ke zkouškám podzimním, neboť pes zde zároveň získá loveckou upotřebitelnost i chovnost.
Pokud si pozorně prostudujete zkušební řád, není špatný, neboť v podstatě vychází ze zkušebních řádů, používaných před II. světovou válkou. Neštěstím se ale stává jeho praktická aplikace, a to zejména v 80. letech XX. století, kdy nastal značný úbytek drobné zvěře. Pod tíhou legislativního požadavku získání „lovecké upotřebitelnosti“ skládají zkoušku stavěcí psi bez ohledu na to, zda vystavují, či nikoliv, jen na základě výcvikových disciplin – přinášení, vlečky, dohledávky, přinášení kachny z hluboké vody. Možná se vám mé tvrzení zdá přehnané, ale pokud vezmete výsledky z podzimních zkoušek za posledních 10 nebo 15 let, pak zjistíte, že důvodem, pro který pes neobstál na těchto zkouškách, je vystavování jen v 1%, možná i méně. Vždy se to nějak udělalo, aby pes obstál, když tak pěkně udělal vlečky a dohledávky. A tady se dostáváme zpět k otázce – proč vlastně Field-Trial?
Pro nezasvěcené bych jenom připomenul, že mezinárodní zkušební řád FCI je platný ve všech členských zemích FCI. Podmínkou pro úspěšné absolvování při této zkoušce je splněný bod na pernaté zvěři. Bod na srstnaté se uznává jen při podzimním FT s přinášením a pes, který nesplnil zároveň i bod na pernaté, nemůže zasáhnout do boje o tituly. I zde byla naše kynologie osobitá a mezinárodní zkušební řád byl upraven do našich podmínek. Tato zkouška se u nás od 70. let pořádala jako specifická zkouška výhradně pro anglické stavěcí psy. Dobře si pamatuji na své kynologické začátky, kdy zkouška FT byla zejména o tom, zda pes přiznává či nepřiznává a bez obtíží při ní obstál pes – a to i jako vítěz - který pouze běhal za svým partnerem a jen mu přiznával. Při pohledu zpět do minulosti dnes vidím velikou zásluhu pana Dr. Ladislava Brunclíka, který za doby „železné opony“ začal nejprve pořádat FT s mezinárodní účastí a později již mezinárodní Field-Trial. To byla pro nás jediná šance, jak přijít do styku se skutečnými trialery. Práce těchto psů byla tehdy obecnou kynologickou veřejností hodnocena jako zcela nepřijatelná, protože by se podle jejího názoru nedali použít ke společnému lovu, jaký se nás praktikoval. Měl jsem to životní štěstí, že jsem se sblížil s panem Dr. Karlem Wolfem, který mně přiblížil filozofii trialu a hlavně jsem jeho prostřednictvím získal plemenný materiál vynikajících kvalit a na vlastní kůži jsem se přesvědčil o tom, co je to „pes hotový od přírody“.
V čem se tedy liší mezinárodní řády FCI pro FT a řády ČMMJ pro pořádání zkoušek loveckých – stavěcích psů?
Řády FCI staví do popředí jednoznačně typickou vlastnost stavěcích psů, a tou je vystavování zvěře. Nepřipouští možnost, aby obstál pes, který tuto schopnost neprokáže. Je tedy nadmíru jasná důležitost této zkoušky pro chov stavěcích psů, a to i proto, že nejen vystavení, ale i vytrvalost, schopnost prohledat terén, náruživost, s jakou pes zvěř hledá a v neposlední řadě i typický styl rasy jsou důležitou podmínkou úspěchu při zkouškách FT. Pokud by stavěcí psi byli na zkouškách ČMMJ posuzováni podle stejných měřítek, a to tyto řády také připouštějí, byla by situace v našem chovu stavěcích psů příznivější. Zde ale bohužel příliš silně vystupuje do popředí požadavek složení této zkoušky za účelem získání lovecké upotřebitelnosti a z tohoto pohledu se vyřazení psa z důvodu nevystavování prostě „nenosí“.
Z celého textu by mělo jednoznačně vyplynout, že FT je nezastupitelná zkouška pro chov stavěcích psů, pro upevňování jejich vrozených vloh, a to bez ohledu na to, o jaké plemeno se jedná. FT není, jak se někteří domnívají, „lítání v poli“, ale schopnost psa terén systematicky prohledat v typickém stylu pro to či ono plemeno, najít a vystavit zvěř. Dále prokázat patřičnou loveckou náruživost, chytrost, vytrvalost, ovladatelnost a schopnost psa, pracovat pro svého pána. Máme-li před sebou stavěcího psa výše popsaných kvalit, není pochyb, že FT (jarní i podzimní) je pro něho tou nejvyšší kvalifikací.
Historie, význam,výcvik, vedení, zkušební řády FCI.
Již v XIX. století se setkáváme se soutěžemi ohařů, tedy "stavěcích psů", jak je tato skupina loveckých plemen ve většině světových jazyků, s výjimkou češtiny, označována. Prvními průkopníky tohoto měření sil byli angličtí a francouzští kynologové. Ovšem u výrazu kynologové musím ještě doplnit lovci. Protože v této době byl výcvik loveckého psa bezprostředně svázán s jeho využitím při praktickém lovu.
Dnešní podmínky ve značné části Evropy neumožňují lovecké vyžití všem ohařům ani jejich majitelům. Je to nejenom pro velký nedostatek divoké pernaté zvěře, ale rovněž honiteb, tedy prostorů, nezbytných pro výcvik loveckého psa. O velmi neutěšené situaci v mnoha oblastech západní Evropy jsem se mohla přesvědčit osobně a musím se sklonit před nadšením tamních kynologů, že v takových podmínkách se ještě snaží svoje psy cvičit a umožnit jim, alespoň občas, pobavit se prací v terénu.
Vraťme se ovšem k historii Field-Trials. I tyto soutěže, jako mnoho dalších kynologických činností, se počaly poprvé pořádat na Britských ostrovech, a to již od druhé poloviny XIX. století. Od počátku sloužily ke stejnému účelu, jaký mají dnes. Nešlo a nejde na nich nikdy jen o vzájemné měření sil mezi soutěžícími, ale především o vyhledání nejlepších jedinců pro plemenitbu, a tedy mají nesporně velký význam pro zlepšování vrozených schopností jednotlivých plemen. A protože Britové jsou chovatelé par excellence, výsledky jejich snažení na sebe nedaly dlouho čekat. Právě v tomto období se konstituoval onen propastný rozdíl v práci ostrovních psů, tedy britských ohařů a ohařů kontinentálních, jejichž selekce pro chovné použití probíhala na zcela jiných základech. Na zásluhách tehdejších britských chovatelů nic nezmění ani současná skutečnost, že totiž dnes se nejlepší sportovní psi britských stavěcích plemen naleznou na kontinentě. Zase opět jednou žák překonal učitele, chce se říci, ale ústup britských chovů ze slávy vyplývá z něčeho jiného - z výrazné změny chovatelských priorit na Ostrovech. Právě pro jejich mimořádné kvality byla poptávka po ostrovních psech ve zbytku světa byla velmi vysoká a jejich chov se začal dobře vyplácet. Proto se rozšiřoval, ale zvýšenému počtu psů neodpovídaly možnosti loveckých revírů, a tak se počal stále více preferovat "psincový" chov. Velké psince produkovaly množství exteriérově kvalitních jedinců, ale jejich lovecké schopnosti se počaly vytrácet. Dospělo to tak daleko, že v současnosti se v Británii mnoho pracovních plemen, nejen stavěcí psi, rozdělilo na linie pracovní, jejichž zástupci nemají šanci uspět na výstavách a na linie výstavní, kde jediným měřítkem je exteriérová kvalita. O pracovní vlohy těchto jedinců se nikdo nezajímá. Bohužel i některé země kontinentální Evropy tento trend přijaly a respektují ho, naštěstí však ne všechny.
S počátkem soutěží FT se počala zároveň vytvářet i nová skupina lidí, zabývajících se výcvikem psů pro ně a jejich předváděním. Jsou to profesionální drezéři. Asi největší počet jich působí ve Francii, kde se v některých rodinách touto činností zabývá již několikátá generace. Je to celkem pochopitelné - pro tuto vysoce specializovanou práci není potřeba pouze umět se psy pracovat, znát dopodrobna nejen jejich psychiku, ale i všechna pravidla, předpisy a zvyklosti na FT. Tito cvičitelé musí být rovněž výborní znalci zvěře, protože ten, kdo zná chování zvěře v různých biotopech a v různých podmínkách, může svému psu v soutěži napomoci, v opačném případě mu velmi často uškodí. Ale jednou z nejdůležitějších podmínek pro profesionálního drezéra je bezesporu vlastní, dobře zazvěřená honitba a dostatek prostoru pro psince. Ve Francii platí pro chovy nad deset držených jedinců zvláštní, dosti přísné předpisy a je nemyslitelné, aby psi byli drženi na malém pozemku třeba v centru města. Proto většina velkých chovatelů v této zemi vlastní velké, samostatně stojící usedlosti či zámečky. Někteří je zdědili, jiní koupili, ale pro všechny je takový prostor nezbytností.
Ve Francii se první FT konal již v roce 1889 v Boranu. Tehdy se jednalo o záležitost velice prestižní, na které se účastnili psi majitelů, kteří "na to měli", tedy především šlechticů a statkářů. Startovné bylo velice vysoké, a také další pravidla, tehdy platná, předurčovala tuto soutěž jako zábavu pro majetné. Samozřejmostí pro psovody byl úbor s vysokými jezdeckými holínkami a kravata byla absolutně nezbytná. (Jaký rozdíl proti dnešku!) Ovšem díky značné výši startovného stačila pořadatelům pouhá pětina vybraných peněz na úhradu nákladů, potřebných na uspořádání vlastní akce a zbytek peněz se rozděloval "do obálek", tedy jako ceny pro psy, kteří se nejlépe umístili. A ty nebyly malé - když tehdy vyhrál francouzský profesionál Herbelin Velkou cenu Anglie, pořídil si za výhru automobil.
Podmínky pro psy ovšem byly v tehdejší době nesrovnatelné s těmi dnešními - zvěře bylo všude dostatek, zvláště koroptví, psi měli mnoho možností získat zkušenosti během výcviku a tréninku a na vlastní soutěži pak měli příležitost předvést vše, co v nich bylo. Jak odlišné to mají dnešní soutěžící - bohatě zazvěřené lokality jsou výjimečné a ten, kdo jimi disponuje, obvykle nefandí tomu, aby v jeho honitbě nějací psi trénovali. S mírnou nadsázkou lze říci, že nejlépe jsou na tom psi městských majitelů, neboť na periférii velkých měst potkáte vždy více drobné zvěře, než myslivců. Jinde je tomu zcela naopak.
Musím se ještě v krátkosti zmínit o faktu, že trialové soutěže se pořádaly i u nás již na konci XIX. a počátku XX. století, tedy za Rakouska i za I. republiky. Jejich pamětníci již asi nejsou, ale stále je v povědomí název, kterým byly tyto zkoušky u nás označovány - "hledačky". V pozdější době - za druhé světové války, tedy za protektorátu a po něm, ustoupil anglický typ zkoušek způsobu německému, který se u nás pevně uchytil a vliv anglický zcela eliminoval. Za obnovení soutěží Field-Trials můžeme poděkovat tehdejšímu Klubu chovatelů anglických ohařů, který je opět počal pořádat od počátku 60. let XX. století. Prvním průkopníkem v organizování Field Trials pro kontinentální ohaře a také podzimního typu, tzv. Field-Trials Gibier Tiré, byl od svého vzniku v roce 1990 Klub bretaňských ohařů.
Je velmi potěšitelné, že v současnosti se snad začíná blýskat na lepší časy a k pořádání FT se odhodlávají i další kluby kontinentálních stavěcích psů. A ještě větší radost nám, chovatelům těchto plemen, působí, že se na nich objevují mladé tváře, což nám dává naději, že trialové soutěže se u nás udrží a do Evropy přijdeme již se psy i cvičiteli, schopnými obstát při soutěžení s evropskou špičkou.
Hodnocení při soutěžích (zkouškách) Field-Trials
Hlavním účelem těchto zkoušek je vyhledat kvalitní jedince pro reprodukci, takové, jejichž vrozené kvality jsou zárukou, že i v jejich potomstvu tyto specifické vlastnosti zůstanou zachovány.
Hlavním kriteriem je schopnost psa vyhledat pernatou zvěř a přivést lovce k ráně (ulovení). Tento typ zkoušky je v souladu se způsobem, jakým se loví pernatá zvěř ve většině států světa, tedy nikoli při skupinovém lovu, na jaký jsme zvyklí u nás, ale individuelně, za pomoci loveckého psa.
Soutěže Field-Trials se dělí na typ jarní - printemps, při kterém se zvěř neloví a jeho hodnocení je velmi přísné z hlediska vrozených vloh a podzimní typ Field-Trials gibier tiré, tzv. "chasse pratique", tedy zkoušku praktického lovu. Při "praktickém lovu" je možno přihlížet i k bodům, které ohař získá na srstnaté zvěři a kriteriem úspěšnosti je nejen schopnost zvěř vyhledat a přivést lovce k ráně, ale i schopnost ulovenou zvěř dohledat a přinést. Způsob předávání není součástí hodnocení, ale velmi přísně se přihlíží ke způsobu přinášení - jakékoli mačkání je penalizováno a znehodnocení kusu je v každém případě vylučující. Pokud ohař práci po výstřelu nesplní, nemůže být oceněn.
Soutěže Field-Trials mohou být vypisovány na různé druhy pernaté zvěře, podle toho, jaká zvěř se v té které zemi či oblasti loví. Známe soutěže na tetřevy a tetřívky (Savojské Alpy), sluky (Bretaň), orebice (Balkán, Pyreneje), vřesovištní kury (Skotsko). Pro podmínky našich honiteb, jejichž zazvěření pernatou zvěří je většinou minimální, musíme přistoupit k tomu, že psi budou hodnoceni při získání bodu na jakémkoli druhu pernaté zvěře včetně křepelky polní. Absolutně preferovaným druhem je koroptev polní.
Hodnocení:
Základem ohodnocení každého psa je tzv. "bod". Bod se skládá z prohledání terénu, vyhledání a vystavení zvěře a výstřelu. (Při podzimním typu FT-GT je jeho součástí ještě dohledávka a přinesení uloveného kusu.) Hodnota tohoto bodu je ovšem různá, podle toho, jakým způsobem pes pracoval. Stupnice je následující:
Výborně (excellent - exc.) - práce musí být bezchybná.
Velmi dobře (trés bon - T.B.) - práce je kvalitní s malou chybičkou.
Dobře (bon - B) - způsob práce je standartní, ale vykazuje určité nedostatky.
Dostatečně (suffisant - S) - málokdy se používá, neboť větší chyby spíše psa vylučují.
C.Q.N. - toto hodnocení může získat pes, který splní celý běh ve vynikajícím stylu a získá výborný bod na pernaté, ale pro výcvikovou chybu (odmítne se dát uvázat apod.) nemůže být oceněn.
M.T.H.R. - tzv. "pochvalná zmínka". Toto hodnocení lze udělit psu, který proběhl celý běh na výbornou, včetně perfektního vystavení, ale zvěř prohnal.
Udělování titulů:
Při hodnocení a zvláště při udělování titulů je na místě největší náročnost. Titul CACT či CACIT lze přiznat jen takovému psu, jehož práce během celé soutěže byla bezchybná a jeho výkon excellentní. Titul není v žádném případě nárokový! Stejná kriteria platí i pro Reservé.
Posuzování:
Každý běh v základním kole by měl trvat nejméně 15 minut, pokud se pes nedopustí vylučující chyby. Pokud se rozhodčí rozhodnou poskytnout psovi ještě další kolo, není doba jeho trvání striktně stanovena a záleží na rozhodnutí rozhodčích. Je ovšem málo vhodné prodlužovat běh nad 15 minut. V případě, že se pes dopustí vylučující chyby nebo neodpovídá požadavkům zkoušky, je zastaven. (É - éliminé = vyloučen) Nevyhledal-li během základního kola zvěř a jeho práce není natolik přesvědčivá, aby mu bylo poskytnuto druhé kolo, je N.C. - non classé = neklasifikován.
Kriteria jednotlivých plemen:
KONTINENTÁLNÍ OHAŘI:
Bretaňský ohař - hledání cvalem, razantní, rychlé, prostorné, hlava nesena v úrovni hřbetu či nad ní.
Německý krátkosrstý ohař - hledání cvalem, prostorné do stran, hlava nesena spíše nad úrovní hřbetu, při vystavování hlava i prut zdviženy, takže horní linie tvoří otevřené písmeno U.
Český fousek - standart plemene nespecifikuje způsob hledání ani vystavování, pracovní standart není k dispozici. Proto by měl být hodnocen dle základních kriterií, společných kontinentálním ohařům.
Maďarský ohař - hledání cvalem, rychlé, nesení hlavy jako u výše zmiňovaných plemen.
Auvergnéský ohař - hledání klusem, který střídá cval. Nesení hlavy v úrovni hřbetu nebo mírně nad ní.
Italský krátkosrstý ohař - hledání klusem, který je prostorný a dlouhý. Nesení hlavy v úrovni hřbetu.
BRITŠTÍ OHAŘI:
Anglický setr - hledání velmi prostorné do stran, nikoli dopředu. Pohyb je specifikován jako "plížení kočky nebo plazení hada", ovšem ve velkém tempu. Hlava je nesena v úrovni či nad úrovní hřbetu.Vystavování AS je naprosto specifické - má vytavovat téměř vsedě či vleže. Vystavení vestoje (jako kontinentál) je chybou. Jak dalece je třeba tuto chybu penalizovat, záleží na rozhodnutí rozhodčích v dané situaci.
Gordonsetr - hledání velmi prostorné, daleké a rychlé, pohyb razantní. Nesení hlavy spíše nad úrovní hřbetu. Vystavování vestoje není chybou.
Irský setr - hledání daleké a rychlé, nesení hlavy vysoko, vystavování vestoje není chybou.
Pointr - hledání razantní, pohyb "brutální", vycházející ze zádi. Nesení hlavy nad úrovní hřbetu. Vystavování vestoje, prut napnutý, hlava vysoko.
Při hodnocení práce všech ohařů je nutné respektovat základní pravidlo - pes je tam proto, aby zvěř vyhledal. Nenalezení zvěře neznamená automaticky, že není v terénu přítomná, proto je vždy nutno preferovat ty psy, kteří dávají najevo evidentní snahu zvěř vyhledat a při svojí práci prokazují i loveckou chytrost.
Soutěže DERBY (nazývány také "Classe amateurs"): Tyto soutěže mohou být vypsány pro mladé a méně zkušené psy, kteří dosud nezískali ocenění na FT a jsou ve věku do 36 měsíců. Při "Derby" je náročnost hodnocení nižší, než u FT a mladým psům lze tolerovat některé chyby, které by dospělým neprošly. Pro ocenění je ovšem rovněž nezbytné získání "bodu", tedy vyhledání a vystavení zvěře. Pes ovšem může za ní zaskočit či ji prohnat, nebo prohnat zajíce - limit 3 minuty. Při derby se nezadávají tituly, pouze pořadí.